Michal Košátko with IBM team in Bengaluru, India

Indie 2011: 09. – 12. duben

9. – 12. dubna: Tak a jsem tu zas, možno s posledním příběhem, pokud se mi další již nebude chtít psát a budu se už jen opalovat. Náš poslední víkend jsme strávili opět aktivně, protože akce = Michal & Martin. Po páteční melounové akci to byla na sobotu krušná noc plná snových interrupcí. Meloun na noc je sviňa. V 5.05 ráno mě pak telefonem vzbudil Thambi, že v 6 hodin přesně přijede k hotelu a pojedeme na výlet. Uprostřed noci kvůli výletu jsem už dlouho nevstával, snad jsem slyšel i sovu.

Thambi dorazil přesný jako hodinky v 6.12. Na sedačce spolucestujícího seděl jeho kolega, jehož jméno jsem si nezapamatoval a vůbec mě to netrápí. Ale zřejmě Ganesh, Suresh nebo Gupta. Jízda, chválabohu klimatizovaným, Seatem za neustálého troubení klaksonu v kdejaké zatáčce ci předjíždění začala lézt po chvíli na nervy, ale museli jsme si zvyknout. Ten den nás totiž čekalo celkově asi 8 hodin jízdy, z čehož 7 bylo protroubeno.

První zastávka při naší cestě k vodopádům byla v malé vesničce neznámého jména. S Martinem jsme si zde dali od venkovního prodavače snídani v podobě housky s džemem a posypaným kokosem. Kupodivu to žaludky strávili bez sebemenších potíží, bylo to dobré a ani žloutenku jsme doteď nechytli. Šupa. Houska nám byla naservírována v útržku místních novin. Po Martinově poznámce o novinách v češtině Thambi zázrakem vyrozumněl a podotkl, že někdy je lepší něco než nic. Místní čaj jsme vyměnili za kokosové mléko, které by přece jen mělo být bezpečnější. Babča od vedle pak prodávala ve stánku beedies, eukalyptové cigarety bez filtru. Koupil jsem jich 500 a doufám, že je přes hranice dostanu. Ročně se jich v Indii vykouří asi 800 miliard. Pro kámoše samozřejmě, já frčím na čokoládu.

Thambi s kolegou si pak dali mimozemsky vypadající omáčku s plackou v restauraci Ganesh Mess a pokračovali jsme dál. Už bylo na čase, protože za městem na nás koukali všichni jak na polobohy. Člověk by až nevěřil, co způsobí dva hezcí kluci ze severní Moravy světlé barvy na takovém místě jako vesnička u Bengaluru.

Michal Košátko with IBM team in Bengaluru, India
Michal Košátko with IBM team in Bengaluru, India

Po další hodince cesty jsme udělali menší čurací přestávku u řeky, kolem které létalo spousta motýlů. Ráj to na zemi, ale Michal bez síťky a chloroformu. Všude po zemi byla spousta mravenců, kterých jsme se nemuseli bát. Mravenci prý nekoušou, jenom se snaží. Nevěděl jsem, jak si to vyložit, Thambi někdy mluví v hádankách.

Po další hodině zběsilé jízdy cestou necestou, asfaltem neasfaltem a lesem, kde se večer začínají procházet sloni a je doporučeno vynechat v pozdních hodinách cestování, jsme dorazili do Hogenakkalu. Popravdě jsme cestou potkali maximálně stádo kráv. Ve městě jsme ještě zaplatili dvěma falešným výběrčím parkovného dohormady 40 rupií, načež jsme se od policie dozvěděli, že to jsou podvodníci. Pecka, že o nich ví aspoň ta policie.

Thambi ještě pár minut před příjezdem poznamenal, abychom byli extrémně opatrní u vody, kde se břeh posouvá a místní lidé se snaží cizince hodit do peřejí a ukrást jim na břehu věci, popř. je utopit a požadovat pak za těla nebožtíků velké peníze. Měli jsme se na pozoru. Hogenakkal je něco jako malé „lázeňské“ městečko, kde si pod několikametrovými vodopády vytvořili místní lázně a koupají se tam ve slipech. Ženy jsem viděl ve vodě jen v situaci, kdy prali prádlo, a to jak jinak, než ještě nad vodopády.

Díky vodě je zde vysoká vlhost a naši 2 průvodci se kupodivu zapotili víc než já s Martinem. Každý druhý Ind nám pak nabízel místní specialitku v podobě masáže těla. Pod jejich taktovkou se místní odvážlivci prohýbali jak vrbové proutky ve větru. A maséři je nešetřili. Odmítli jsme, odpočinuli, pofotili a pokračovali dál směrem do Salemu a dále do hor.

Po cestě jsme ještě vyzkoušeli u pocestné prodavačky kokosový juice. Nevím, co v tom všechno bylo, vědět to nechci a pátrat po tom nebudu, ale po prvním hltu jsem přesvědčil Martina, ať se napije taky, abych v tom nebyl sám. Zbytek pak už musel dorazit Thambi. Never more. Pod horami v Salemu se teplota venku vyšplhala na krásných 38 stupňů ve stínu. Další půl hodiny jsme pak serpentýnami stoupali do výšky 1200 metrů. Byl to zážitek, po kterém si začínám života vážit zas o něco více. Nepřerušované pruhy na cestě nehráli žádnou roli, ani když se na nás v proti směru ve stejném a ne našem pruhu řítil náklaďák.

Nahoře v horách jsme pak poobědvali jablko, protože na místní restauraci jsme si nevěřili. Thambi s kolegou si věřili. Pro nás Evropany není obvyklé jíst rýži s omáčkou bez příboru, nemluvě o vnitřním prostředí restaurace, které nás zdaleka nepřesvědčilo, že se tam nevaří víc než asfalt.

Kolem dokola po cestách i v lese běhaly opice, žraly ovoce a sledovaly dění kolem sebe. Kdybych se nebál, že mě hryzne, zatahal bych ji za ocas. Od Bengaluru jsme teď byli asi 250 km a celkově jsme za den ujeli cca 650 km. Po odpočinku a prohlídce místa nás čekala cesta zpět, naštěstí zdola ze Salemu přímá dálnice až do cíle. Dálnice zde znamená, že není problém na ní potkat cyklisty a chodce jak ve směru, protisměru, tak krosící dálnici napříč. To je pohodička! V půlce jízdy jsme se navíc stali svědky indické recyklace plastů, když Thambiho kolega po dopití petky otevřel okýnko a pustil petku na vandr. Nejhorší je, že alespoň u těchto lidí z IT bych čekal nějaké to ekologické chování k přírodě. Ale ať si bordelí, když jsou doma, ale jestli se mi dostane do ruky takové indické CV, asi jej taky pustím jen tak oknem na vandr.

Po celém dni o housce s džemem a jedním jablkem pro každého jsme večer navštívili hotelovou čínskou restauraci s indickou obsluhou a zhltli rychlost radost kupu nudlí s kuřetem. Vaří tady opravdu báječně. Po jídle pak už jen fortune cookie, opět jsme dle papírku báječní a skvělí, a šli na kutě.

Neděle pak byla věnována ladění barvy na střeše u bazénu, oběd v KFC, zase opalovačka, pilování techniky v golfu, zase jídlo a večer nějaké to fitko. Pondělí ráno fitko, opalovačka a odpoledne práce. Dva nudné dny.

Tak a dnes je už úterý, do konce zbývají poslední 3 pracovní dny plné akce, úkolů, opakování a stresu, který sem tam záměrně vyvoláváme. Ať si kluci zvykají, až odjedeme. Pak už budou jen brečet.

Den probíhal fajn, ráno jsme začali jako obvykle opalovačkou a cachtáním na střeše. Martin stihl předem i posilovnu. Myslím, že trpí poruchou spánku, protože vstávat sám od sebe před 9. hodinou ranní není normální, hlavně když vím, že do ranních hodin čučí na telku.

Kolem poledne jsme pak vyrazili do práce a skončili až někdy před desátou. S Martinem a Srikanthem jsme se po práci rozhodli zajít ještě na zmrzku do KFC, kterou jsme naneštěstí objevili až včera. Velký kelímek, po stěnách spousta teplé čokolády, zalitý zmrzlinou a opět s čokoládovým toppingem. Bašta jak sviň. Zmrzka dnes však nebyla, automat pokažen. Chtělo se mi brečet, tak jsem si koupil aspoň kuře.

Kolega nám pak povídal o zdejším životě. Průměrný plat lidí je zde něco kolem 3 až 4 tisíc rupií. V přepočtu na naše koruny to vychází na cca 1400 Kč. Když si vezmeme, že menu v KFC vč. pití stojí cca 180 rupií, je mi jasné, proč si většina populace do práce nosí jídlo v jídelních soupravách z domu, a to včetně zdejšího managera (jako nenosí si managera v jídelní soupravě, ale manager si nosí jídelní soupravu).

Lidé obvykle žijí pohromadě s rodinou, stejně jako náš plavčík ze střechy, kterému je 35 let. Průměrný nájem za 2pokojový byt je ve městě kolem 6000 rupií. Z toho si dokážete odvodit, že průměrný plat člověka na nájem nestačí. Když říkám průměrný plat, myslím tím kohokoliv, kdo nedělá IT. I lidi na Help desku zde mají něco kolem 9 – 10 tisíc rupií. S takovými cenami a platy tady lidé nemají moc šanci našetřit si na dům. Pokud chcete hypotéku, připravte se na 11% úroky.

Ano, je pravda, měli se lépe učit. Pokud však chcete do školy, která vám dá vzdělání vhodné 21. století, musíte zvolit soukromou. Státní školy jsou zde v hrozném stavu. A jak jinak, soukromá škola se platí. Jeden rok IT vzdělání vyjde na 50 000 rupií. Začarovaný kruh. Osobně si nedokážu takový život moc představit. Vědět, že i za 20 let s tímto systémem budu na stejné úrovni, no asi bych si dal headshot. Víza jsou pro Indy nutná všude kromě Srí Lanky a snad Pakistánu, čili tady pro ně pšenka taky moc nekvete.

Na druhou stranu přemýšlím, jak je možné, že je zde tolik aut, které jsou stále v provozu. Benzín totiž stojí 70 rupií a nafta 40 rupií/litr. A pak si Češi stěžují na vysoké ceny benzínu a nafty. Mobilní služby jsou ve srovnání s ČR daleko levnější. Za cca 250 rupií má člověk 800 minut volání po Indii za měsíc zdarma a každý den 50 SMS k tomu. Vodafone, O2 či T-Mobile v ČR jsou proti místním podmínkám prachsprostí zloději. Čili život zde je opravdu výzva pouze pro ostřílené.

Abych téma trochu odlehčil, tak se mi zdá, že už jsem opravdu docela fajn opálený. A co vy?

Leave a comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.